
Příběhy alpských čtyřtisícovek
Dvanáct let.
Osmdesát dva vrcholů.
Nespočet příběhů.
Mnoho let čtyřtisícovky přibývaly tak nějak mimoděk, neplánovaně. Až když už jich nechybělo mnoho, začal jsem vyhledávat ty chybějící. Každý výstup ale musel dávat smysl, a proto často nevedl tou nejsnazší cestou. A ne pokaždé se plán podařil. V jakém duchu se mé fast&light výstupy nesly a jak intenzivní týden vedl i k té úplně poslední čtyřtisícovce si můžete přečíst v následujících kapitolách.

Všechny alpské čtyřtisícovky
Alpy, Evropa
82 x 4000m
1. Čech, 3. nejmladší muž
X. X. 2010 Stralhorn
-
9. 7. 2022 Grand Pilier d' Angle
alpinismus, skialpinismus
Během dvanácti let Matěj postupně vystoupal na všech 82 čtyřtisícových alpských vrcholů a stal se tak prvním Čechem, kterému se to povedlo. Celkem Matějovi dělalo společnost 20 lidí, na 40 vrcholů vystoupal sólo a vedlo k tomu přes 115 000 výškových metrů. Na vrcholu čtyřtisícovky byl během tohoto období dokonce celkem 110x. Na drtivou většinu vystoupal bez přiblížení lanovkou.
Čtyři kapitoly textu, které vznikly pro časopis Montana přibližují zážitky z výstupů často obtížnými cestami.
Kapitola : Traverz OBERGABELHORN – ZINALROTHORN
Kapitola : JIŽNÍ PILÍŘ – SCHRECKHORN – traverz – LAUTERAARHORN (5 UIAA)
Kapitola : Traverz ROCHEFORT – GRANDES JORRASSES (5 UIAA)
Kapitola : PEUTEREY INTEGRALE (6 UIAA) a 82. vrchol
,,The future of climbing and alpinism is how fast and how light you can go in alpine style”
Ueli Steck
Kapitola 1.
Traverz Obergabelhorn–Zinalrothorn
Z vesnice na vrchol a na oběd zpět…
Vize jednodenních výstupů na čtyřtisícové vrcholy Alp. Bez podpory. Jen pomocí vlastních sil. Z poslední vesnice, z civilizace, na vrchol a zpět v řádu jednotek hodin. Equilibrium rychlosti, minimalismu a efektivity. Atributy definující moderní alpinismus.
Vesnice Täsch, dvě hodiny ráno, zvuk budíku rezonuje o stěny plechové dodávky. Ignorovat jej nelze. Vše mám připraveno z večera. Snídám, oblékám to přichystané minimum. Třicetiminutový rituál. Otevírám dveře dodávky. Vstříc novým výzvám! Sny z noci přechází ve skutečnost – traverz Obergabelhorn–Zinalrothorn z údolí a zpět. Single push!
Täsch – poslední vesnice dostupná vlastním vozem, dále taxi nebo vlak. V Zermattu jen „elektro vozítka“. Kolo, ekologicko-ekonomické řešení, to volím já. Do mého kontextu a pojetí zapadá nejlépe. Půl třetí ráno, energii z nohou přenáším do pedálů. Mozek přestal vysílat signály o nesmyslnosti výzvy. Půl hodiny šlapání ve svitu měsíce, půl hodiny otázek o reálnosti dnešního cíle. Z letargie se probouzím až kličkováním mezi lidmi opouštějící bary. Zermatt jinak, než jej znám.
Zamykám kolo. Běžím vzhůru údolím Zmutt. Několikrát míjím správnou odbočku. Ano, mohl bych si trasu nahrát do hodinek, ale rád nechávám věcem volný průběh, držím tím svou hlavu ve střehu. Běžím pod impozantní severní stěnou Matterhornu. Měsíc ji osvětluje jako reflektor jevištní scénu. Ta paralela je obrovská. Zde se psala historie alpinismu. Zde se získávaly olympijské medaile v horolezectví.
Dvě světla čelovek, dvě bytosti traverzující pod severní stěnou. Jejich cíl velmi dobře znám. Hřeben Zmutt. Dotváří tak dokonalou reflexi nicotnosti nás lidí vůči této stěně s velkým S. Na jejich výškové hladině plánuji být za dvě hodiny. Aktuálně jsou 1500 metrů nade mnou. Údolí Zmutt je však mírné a dlouhé. Nutí k tomu nepříjemnému, zejména po ránu, pohybu – běhu.
Šest kilometrů z Zermattu a odbočuji doprava. Konečně opravdu do kopce! Směr je naprosto jasný – prvním čtyřtisícovým vrcholem dne bude Obergabelhorn a jeho slavný hřeben Arben. Tempo 1000 výškových metrů za hodinu. Metry přibývají. A že jich v lezeckém a alpském terénu dnes není v plánu málo.

Rozbřesk. Začátek nového dne. Unikum všednosti. Matterhorn v zádech, dotváří ducha absolutní jedinečnosti. Foto: Jan Zahula
Ráno startuji bez oblečení na horní polovině těla. Důvod je praktický. V údolí je teplo a já bych do vyšších poloh na převlečení potřeboval náhradní. Nezatěžuje tak batoh. Nezatěžuje však ani mysl. Dokresluje v člověku pocit křehkosti a bezvýznamnosti v jeho počínání. Ve svitu hvězd, měsíčního stínu vrcholů, praskání ledovců, padání kamení, hučení potoků. Kde narostou obtíže, klesne tempo a tělo přestane „topit“. Přihodím vrstvy. Jednoduchá matematika. Live simply.
Arberbiwak na trase k Arbengratu je důvodem proč nyní potlačuji vjem podchlazení. Chci se obléci až tam. Je však pod nulou! V šeru nenacházím cestu. Patnáct minut bloudím. Jsem promrzlý, ruce necítím. Konečně! Otevření petlice dveří je pro bezcitné ruce hlavolam na úrovni ježka v kleci. Radost ve tváři okamžitě budí modrá kovová věc. Vidím plynovou bombu a hořák. Záchranu pro mé zmrzlé ruce a tělo. Plynová ploténka v režii Holanďanů (bivak spravuje Holandský alpský klub). Děkuji! Ruce rozmrzají. Bolest je dlouhá a intenzivní. Zalézá za nehty.
O půl šesté ráno s návratem citu v rukou vyléčím také trudomyslnost. Těším se na lezení po walliské výjimečnosti – kvalitní skále hřebene Arben. Pevné skály nepřipomínající kamenolom je ve Wallisu jako šafránu. Obtížnost 3+ vyžaduje kvalitní běžeckou obuv. V celé dolině nepotkám živou duší. Elegance, čistota a svoboda pohybu v horském terénu. Odkázán sám na sebe. Rychle se pohybuji hřebenem k vrcholu. Soustředím se na koordinaci pohybu, střídám chyty, stupy a hltám výškové metry. Pozornost odvádí jen kresba paprsků slunce na dokonalé pyramidě Matterhornu.
V závěrečné třetině výstupu mění čerstvá sněhová pokrývka rytmus i tón pohybu. Mačky skřípou po skále. Kombinace maček Petzl Dart a běžeckých bot Dynafit Sky Pro nemusí dávat smysl úplně všem. Přes dvacet čtyřtisícových vrcholů Alp však „hraji“ s touto kombinací a ani led není problém. Šance na přežití nehtů, však klesá úměrně k tvrdosti zmrzlé vody. O pohodlí řeč nebyla.
Vrchol Obergabelhornu 4073 m n. m. slavím o půl osmé ráno. Pět hodin z vesnice Täsch. Hřebenem Arbengrat. Bez lidí. Rychlé vrcholové foto a poslední pohled do severky Matterhornu. Vize do budoucna ujasněny…
Sestupuji. Obavy se potvrzují. Podmínky naznačují, že to nebude zadarmo. Plány na hodinový sestup / seběh směrem k Rothornhütte byly hodně naivní. Průzkumem své běžecké vesty se ujišťuji – ano, lano i sedák jsou opravdu tam v údolí, o 2500 metrů níže. Ještě letmý pohled na nohy. Tenisky a mačky? Jistotě to zrovna teď moc nepřidává. Paradoxní situaci dotváří skála pokrytá čerstvým sněhem. Z rychlostního režimu přepínám do nouzového. Absolutní koncentrace a jistota mých pohybů udává rytmus.
Důvěra v má rozhodnutí i schopnosti. Senzitivní vnímání vlastního těla. Přítomnost…
Přicházím k plotně pokryté ledovou glazurou a řešení nacházím v pravé kapse. Sto dvacet centimetrů dlouhá smyčka. Protahuji ji starou skobou. Spouštím se na ní. Tím jsem využil veškerý lezecký materiál, který sebou mám.
Terén směrem k Wellenkuppe není úplně běžecký. Dalo by se říct, že dostávám tvrdou lekci od Walliských Alp. Mačky na běžecké obuvi při traverzech vyžaduji pevný kotník a posunutý práh bolesti.
Kombinace počasí a podmínek. To definuje úspěch nejen rychlovýstupů v horách. Letošní sezónu nonsense. Z Wellenkuppe už to pojede! Aneb v kuloáru dostávám lekci číslo dvě. Dále ledovec směrem k Rothornhütte, sundávám mačky. Cepín do ruky. Běžím!
Tři čtvrtě na deset – chata Rothorn. Proběhnu přes terasu a za chatou dávám pět minut pauzu. Doplním energii a srovnám myšlenky. K vrcholovému kříži Zinalrothornu je to tisíc výškových metrů. A za mnou už dva tisíce šest set. Traverzuji přes ledovec a následná sněhová pole. V polovině výstupu začínám potkávat první sestupující lezce. Vysvětlují mi, že jsem vyrazil pozdě, já jim zase, že jsem vyrazil včas, akorát z vesnice v údolí a po cestě jsem to vzal přes jeden čtyřtisícový vrchol navíc.
Únava začíná být znát. Ten stav, když je tělo na limitu svých možností, mám rád. Jako lékaře mě fascinuje, kam až sahají limity lidského organismu, a to jak po stránce fyzické, tak i té psychické.
Traverzuji do závěrečného kuloáru. Lezu vzhůru. Dvě stě výškových metrů za třicet minut. Tak zní výpočet, jímž hlava motivuje tělo.

Přelézám na skálu, v tom mi ale z boty padá mačka. Nestává se mi to často. Po pěti hodinách má nárok. Vezmu ji do ruky a chvíli trvá, než unavená a dehydratovaná hlava pochopí. Mačka se odlehčila o středový nosník. To už je opravdu za hranicí minimalismu. Přemýšlím, jak bych tuto situaci vyřešil. Východisko nenacházím ani v Tesa pásce. Pádný argument k sestupu?! Asi ano. I tak, sestup s jednou mačkou, bez lezeckého vybavení, v běžecké obuvi, s bouřkou v zádech – to dává prostor pro poměrně intenzivní dobrodružství.
Slézám vrcholový žlab. V místě s ledem si pohrávám s myšlenkou vrtulníku. Je však čas oběda, a tak nechci kluky z Air Zermatt rušit. Pokračuji tedy dále po svých. Po traverzu kuloáru je terén lehčí. Postupuji rychle. Sundávám i druhou mačku. Běžím po sněhových polích k chatě. Bez zastávky pokračuji do údolí. Stehna hoří, hlava třeští. Hypnotizuji potok v údolí.
Kousek od Zermattu vypínám stopky a chladím tělo v horském potoku.

Třetí neúspěšný pokus o vrchol Zinalrothornu. Třetí skvělý den na Zinalrothornu.
Mým cílem nebylo vytvořit rekord! Ale v rychlém tempu, s lehkostí, plynule a minimalisticky překonat přirozené překážky namyšlené cesty. Takhle mám z pohybu v horách největší radost. Nacházím smyslnost. Přesně v tom tkví krása hor a pohybu v nich. Každý si může najít „to své“. Přirozený směr. A pokud tím neškodí…
Základní informace Lokalita: Wallis, Alpy, Švýcarsko Plán: Täsch – Obergabelhorn 4073 m n. m. – Zinalrothorn 4201 m n. m. – Zermatt Realita: Zinalrothorn minus 200 m Čas: 10 hod a 30 min, 33 km, 3600 m+ Support: ne
Časová osa Täsch – 2:30 Zermatt – 3:00 Arbenbiwak – 5:30 Obergabelhorn – 7:30 Rothornhütte – 9:45 Zinalrothorn (200 v.m. pod vrcholem) – 11:00 Edelweiss nad Zermattem – 13:00 |


Dokončení projektu 82x4000
Sedm dní a čtrnáct čtyřtisícovek s Ondrou Mrklovským
Kapitola 2.
Jižní pilíř – Schreckhorn – traverz – Lauteraarhorn (5 UIAA)
Wildly ambitious for strongly team. Ben Tibbetts
Čas je omezená komodita… Zahajujeme noční transfer do Alp… Grindelwald – Švýcarsko a hodinové zdřímnutí ve stodole…
Spánek přerušuje hluk traktoru. Jdeme balit věci a týden v horách začíná. „Stan bere kdo?“ zeptá se Ondra. Odpovím: „Stan?“ Hodí jej zpět do auta… S Ondrou jsem v Alpách poprvé. Už při balení je ale jasné, že si budeme rozumět.
Vyrážíme k chatě Schreckhorn. Neskutečné scenérie dostávají tělo z apatie spánkové deprivace. V 15:00 nacházíme skvělé místo na spaní. Závětří a potůček v těsné blízkosti. Yeees! Doháníme spánkový deficit vol. 2.
16:00 a slovní spojení „v těsné blízkosti“ nabývá zcela nových rozměrů. Potůček nás vyplavil. Je však nádherný západ slunce. Nenecháme se rozhodit a s posledními paprsky usínáme. Před námi jsou čtyři hodiny spánku.
Ve 3:00 už šlapeme k nástupu naší cesty, kterou je jižní pilíř na Schreckhorn. Ledovec společně vyhodnotíme jako na mačky, cepín i lano nevhodný. Je to rychlejší.
Odtrhová trhlina nám nečiní potíže, zato přelez na skálu je delikátní. Sněhu je méně než obvykle a místo něj je zde jen ohlazená skála. Úseky obtížnosti 4 v nekompaktní skále lezeme souběžně, bez jištění.
Systémem žlabů dolézáme pod samotný pilíř. Ondra vyráží vpravo, přesto že náš směr je vlevo. Usilovně si však stojím za svým! Důvod je prostý! S mými lezeckými schopnostmi, není průstup levou částí reálný.
Lezení jižním pilířem je excelentní. Pevná skála a jištění pouze vlastní. Klasický alpinismus. První sluneční paprsky ohřívají skálu a také naše promrzlá těla. Svižným tempem ukrajujeme lezecké metry směrem k vrcholu. Obtížnost konstantně 5 UIAA.
Šest hodin pohybu za námi a je tu vrchol Schreckhornu 4078 m n. m. Pauza, třídění materiálu. Lano do batohu a hurá směr Lauteraarhorn. Před námi velkolepý hřeben mezi dvěma majestátními čtyřtisícovými vrcholy. Lezení v pevné žule je absolutně skvostné. Nebe bez mráčku. Lezeme sólo, pohybujeme se rychle s lehkostí. Jištěním se nezdržujeme.
Ondra akceptuje tempo i styl postupu. Jeden druhého kontrolujeme, zda není za hranicí svého komfortu. Beze slov… Úsměv ve tvářích hovoří za vše. Lano zůstává v batohu a jediné jištění je jistota ve vlastní tělo a jeho koordinaci při tom, co nás baví.
Čtyři hodiny koncentrace a splynutí a je tu vrchol Lauteraarhornu 4042 m. n. m. Dáváme krátkou pauzu. Pusa plná svačiny z domova a rychlý průstup hřebenem mezi vrcholy nám dodává jistou, že za dvě hodiny máme sestup za sebou.
Následují dlouhé čtyři hodiny… Nejprve scházíme sto výškových metrů po východním hřebenu, kde je kvalita skály z traverzu mezi vrcholy nenávratně pryč. Následuje vodorovný úsek pod jižní stěnou. Sestup po dalším hřebeni, slanění a slézání suťových svahů s už opravdu příšernou kvalitou skály. Další skalní hřeben, pak pro změnu sněhový hřeben, sestup na ledovec, suťovisko a traverz ke spacákům. Čtyři hodiny intenzivních zážitků, ale i dvě hodiny v tomto terénu by bohatě stačily.
Den stále nekončí. Čtrnáct hodin pohybu je už za námi a další hodiny před námi. Dáváme aspoň patnáct minut pauzu, ale očekávaný příchod bouřky je ultimátní. Míjíme chatu Schreckhorn a Ondra začíná klusat. Důvod je prostý, nebaví jej úseky od chaty dolů. Tak je běháme! S batohem na zádech, po patnácti intenzivních hodinách.
Příchod bouřky jsme stihli přesně. Přesně třicet minut od auta. Po desáté večer otevíráme kufr absolutně durch.
Do půlnoci vaříme mezi zemědělskou technikou pod střechou stodoly. Zítra nás čeká pětihodinový přejezd, přebalení věcí a o půlnoci start k dalším vrcholům. To se však po osmnácti hodinách na nohou špatně vstřebává…
Kapitola 3.
Traverz Rochefort – Grandes Jorrasses (5 UIAA)
Přijíždíme do Courmayeru. Nakoupit jídlo, dát kávu, pizzu a přebalit věci. Prosté rituály dnů v údolí.
V podvečer je vše nachystáno a před námi jsou standardní čtyři hodiny spánku. O půlnoci chceme vyrážet. Čekají nás dva vertikální kilometry na chatu Torino, následně kompletní traverz vrcholů Rochefort a Grandes Jorasses, tedy sedm čtyřtisícovek a pak už pouze seběhnout do údolí a zpět k autu. Ve 20:00 zaléháme. Po chvíli nás však budí déšť bubnující o střechu auta. Čerstvý sníh na hřebeni by nám znemožnil rychlý průstup úseky lezecké obtížnosti 5. Budík posouváme na neurčito. Prší ještě ve dvě v noci. Traverz si však netroufáme posunout o den v původní podobě, jelikož následující dny nás čeká grande finále v podobě Peuterey Integrale. Domlouváme se na upravené verzi s přespáním na chatě Torino. Bez použití lanovky přicházíme odpoledne na chatu, skvělá italská káva i víno nás jen utvrzují o správnosti našeho rozhodnutí.
Jsou tři ráno a my opouštíme teplo chaty. Pod oblohou plnou hvězd klušeme přes ledovec a podcházíme Dent du Géant směrem k hřebenu Rochefort. Hřeben je místy delikátně ledový, místy se sníh boří. Svítání kompenzuje vše! Scenérie nabírá na jedinečnosti při pozorování ze 4000 m n. m. Máme za sebou už dva čtyřtisícové vrcholy, Aiguille de Rochefort a Dôme de Rochefort, a následuje série slanění k bivacco Canzio. Je strašná zima. Hypnotizuji zelený bod na bílém pozadí. Dobíháme na bivak, balím promrzlé nohy a ruce do dek. Chrup láme zmrzlé tyčinky. Nohy se neprohřály, tělo promrzlo ještě více. Jdeme dále.

Před námi je pětkové lezení v severní straně Jorasses. Slunce nebude… Běžíme pod stěnu. Ne snad pro lepší čas, čistě pro generaci tepla! Doháníme dvojici vyrážející z Canzia. Netrefili nástup, jsou promrzlí na kost.
Lezeme na průběh bez větších obtíží přes vrcholy Punta Young – Punta Margherita – Punta Elene. Lezeme souběžně na laně, s mačkami i bez, slaňujeme, občas i klasicky jistíme. Rozmanitost hřebene i technik nutných k jeho přelezení je vydatná. Vždy, když už to vypadá na chodecký terén, objeví se další věž. Poslední, říkáme si… Nemít před sebou ještě traverz pod obávaným ledovcovým serakem na sestupu, ocenili bychom komplikovanost hřebene více. Čas nás však tlačí, odpolední slunce vyhání teploty vysoko nad nulu.
Punta Croz – Punta Whymper – Punta Walker. Trojice velikánů historie alpského lezení uzavírá náš dnešní traverz přes sedm čtyřtisícových vrcholů. Jednoduše přebíháme přes vrcholy nesoucí jména předních historických osobností alpinismu. Traverz je u konce, dobrodružství začíná. I tak by se dal popsat sestup.
Ruská ruleta se roztáčí na plno. Podbíháme obávaný serak. Jistotu, kterou nám dodala Zobanova slova pár dní zpět, narušují do hlavy se vkrádající záběry z Marmolady. Po pěti minutách běhu pod serakem dělá bezpečí skalního žebra jasno.
Slaňujeme o další ledovcové patro níže a následuje ledovec k dalšímu skalnímu rameni. Ondra mizí po pás do trhliny. Já místo raději nadcházím. Mizím po ramena…
Labyrintem trhlin a seraků kličkujeme k dalšímu skalnímu rameni – Rocher du Reposoir. Sestup, slézání a slanění. Skládáme jednotlivé díly cesty do bezpečí. Ondra vypráví, jak jim chatař v jednu hodinu ráno po přelezení Walkerova pilíře vařil skvělé těstoviny. Motivace ke zrychlení by byla. Skalní rameno končí. Znovu však hledáme cestu mezi trhlinami.
Jsme za ledovcem. Sundáváme sedák, mačky a klušeme k Boccalatte. Na ty skvělé těstoviny. Už z dálky mám ale podezření…
Chata je bez obsluhy. Dlouhodobě. Takže zase tyčinka. Náladu spravuje odpočinek na terase s úžasným výhledem do údolí. Zítra touhle dobou snad budeme na bivacco Borelli a nástupu na Peuterey. Rest day je pro nás cizí slovo.
Poslední sluneční paprsky mizí z terasy chaty. Vypnuli vytáp ění. Nevadí. Ondra se dává do klusu, teplo tedy bude! 1200 vertikálních metrů do údolí. Strojové tempo a za hodinu a čtvrt stopujeme dole.
Rozcvička před zítřejším nástupem do Peuterey Integrale by byla. Pivo, pizza a espresso zahání obavy. Homeostáza nastavena!
