
Ozajstná výzva
Snil jsem o nonstop putování přes Vysoké Tatry. Tak se začal psát příběh rekordu.
Vlado Tatarka, horolezec, skialpinista jedna z nejvýraznějších osob Vysokých Tater.
26. - 28. 4. 1986 vytvořil umělecké dílo. Okruh přes odlehlé doliny a netypická sedla. Skrz žlaby o sklonu 40° a více.
V Tatrách strávil celý život a na ideální podmínky čekal několik let.
Přechod mu trval 3 dny.

Přechod Gipsyho Tatarky
Vysoké Tatry, Slovensko
16 hodin 25 minut
rekordní čas
50 km, 6 000m D+, 16 sedel, 23 dolin
skialpinismus
Přechod Vlada „Gipsy“ Tatarky - to je kultovní přechod Vysokých Tater. Matěj Bernát tento těžký a krásný přechod uskutečnil nonstop a to dokonce v rekordním čase. Toto skvělé „dílo“ jedné z nejvýznamnějších osobností Vysokých Tater má dechberoucí parametry: 55 km a 6000+ vm. Opuštěné doliny, málo známá sedla, lezecké pasáže a lyžování žlabů se sklonem přes 40°. Sám. Bez supportu a přípravy materiálu na trase.
Základní informace a fakta:
55 km, 6000 výškových metrů výstupu, 23 sedel, 16 dolin, strmé žlaby přes 40° (obtížnost Gipsyho přechodu netkví ani tak v parametrech, jako v technické náročnosti)
Start: 25. 3. 2022 - 23:03 Téryho chata
Konec 26. 3. 2022 - 15:27 Téryho chata
Celkový čas: 16 hod. 25 min.
Rekordní čas vylepšen o 3 hod a 45 min.
Autor : Matěj Bernát
Datum : 4. 4. 2022
"Ozajstná výzva by bola spraviť to nonstop!"
Nechat se ideou Gipsyho přechodu pohltit!
Začal jsem žít sen o nonstop putování přes Vysoké Tatry. Absolutně přenastavil uvažování! Konečně si uvědomil důležitost přítomného okamžiku.
Podstata zenu spočívá v tom, že žijete v přítomném okamžiku, tak vědomě a soustředěně, že ve vás nemůže přežít nic, čím bytostně nejste. Eckart Tolle
Utrpení je všudypřítomné, jeho příčinou je touha zaměřená špatným směrem, nápravou je odstranění příčiny a sebezdokonalování vede k ukončení utrpení. Buddha
Starosti tak lidské, tak pozemské, ty u mne byly hybnou silou ke změně.
Předchozí úspěšná opakovaní Gipsyho přechodu:
|
Gipsy mne v myšlenkách odnášel správným směrem. Je 23:03, startuji z Téryho chaty.
S citátem na rtech "Hory jsou někde na půli cesty do ráje" Viktora Beránka a svitem hvězd… Vstříc noci v milovaných Tatrách.
Traverzuji od chaty a stoupám do Žluté lávky. Pár „cikcaků” na lyžích, od poloviny mačky, cepín a na pěšo. Stopa je šláplá, jde se lehce. Už tady se mi v hlavě zapíná reprák a hraje song. Nic hlubokého, a přesto, nebo právě proto bude hrát celou dobu…
With your feet in the air and your head on the ground Try this trick and spin it, yeah Your head will collapse But there's nothing in it And you'll ask yourself Where is my mind?
Ze Žluté lávky pokračuji krátkým traverzem do žlabu z Drobné věže. Sjezd, mírně nastoupat a pokračovat dolů směr Zbojnická chata.
Začínám si dobře uvědomovat, proč si Gabo hlídal i svit měsíce. Při mém pokusu je v dolině černočerná tma a měsíc vychází kolem čtvrté ranní. Bez světla měsíce nedokážu přesně odhadnout kolik nastoupat, nedokážu sjíždět větší rychlostí. Nemám dobrou orientaci v dolině. Tady stoupám zbytečně moc… Sjíždím k Sivým plesům, traverzuji pod Javorovými štíty, nasazuji pásy a motám se Velkou Studenou dolinou. Chybí to osvětlení…
Do Studeného sedla je to boj, bořím se místy po kolena, o šetření sil nemůže být řeč. Jestli bude ve všech žlabech stejná podmínka, stočím to k Popradskému, na raňajky!
V sedle dost fouká. Rychle nasazuji lyže a sjíždím. Nevím, jestli proti minulému týdnu ubylo tolik sněhu, nebo netrefuji ideální stopu. Asi oboje. V jednom místě musím přejít kamenné suťoviště na botech. Pokračuji ve sjezdu pod Gerlach.
Nasazuji pásy. Tady jsou podmínky skvělé, lyže drží a já rychle nabírám výškové metry. Věřím, že i pod správný žlab. Mačky a valím směr Gerlachovské lávky. Tento úsek jsem šel poprvé před týdnem, až do té doby jsem si nedokázal představit, jít tudy v noci. Vše se mění, mysl se vyvíjí…
Ve žlabu je podmínka lepší než do Smutného sedla. Bořím se méně.
Traverz Komarnických roklin sbíhám s cepíny, na mačkách. Jde to rychle. Za chvíli jsem ve Východném Batizovském sedle. Krapet tu chybí sníh pro sjezd… Sbíhám pár metrů, abych nasadil lyže a jedu směr Pasternákova priehyba.
Dále směr sedlo pod Drúkem.
Do sedla je stopa! YES! Letím vzhůru!
V jednu chvíli se otáčím a vidím dvě čelovky v Batizovské próbě. Jsou 2 hodiny ráno, to není úplně obvyklý čas sestupu z Gerlachovského štítu! Co se tam asi odehrává za příběh… Ale pohybují se, tak mě to nechává klidným. Buším dále do sedla. Song v hlavě je jedna z mála jistot temné noci v Gipsyho stopách.
Where is my mind?
Mám za sebou přes tři hodiny tmou. Je těžší a těžší držet 100 % koncentraci. Lyže nasazuji nahoře v sedle, sněhu je dostatek. Hned se pouštím skákaným obloukem dolů, trochu se nechám unést v myšlenkách… Chytám zmrzlou hroudu o vnitřní hranu lyže, přetáčí mne zády do doliny.
Ustojím to, ale absolutně nevím jak… Štěstí nebo mně někdo se shora jistí? Zastavuji. Vydýchám se. Musím to uklidnit.
Po chvíli pokračuji ve sjezdu znovu se absolutně koncentruji na přítomný okamžik. Jediná správná cesta k minimalizaci rizik.
Traverzuji pod Východnou Železnou bránu. V hlavě mám vzpomínky, jak jsme tu šli s otcem náš první větší skialpový přechod. Díky táto, díky za lásku k horám, díky za vše. Stoupám do Strážného sedla. Vím, že tady se Gabo dost trápil. Já mám podmínky skvělé.
Sjezd do Rumanové dolinky je beton. Takže také rychlý. Traverzuji do Dračie dolinky a stoupám do Dračího sedla. Je něco po 3. hodině ranní, pozoruji světýlka měst v údolí, tak blízko, a přitom tak daleko.
Daleko od vnímání přítomnosti tady a tam dole.
Do Dračího sedla vyjdu na pásech, podmínky gut.
Sjezd pod Dračí branku. Pořád absolutní tma. Vidím stopy. Sundávám lyže, dávám mačky. Paráda! Stopa do Dračí branky. Po pár výškových metrech si říkám: není ten žlab nějaký širší?

Jsem ve špatném žlabu!
Sbíhám dolů a traverzuji pod Dračí branku.
Lano vedoucí do Dračí branky je kompletně pod sněhem, nemusím se tedy zaobírat otázkou jeho kvality a využití. Live simply.
Dostávám se tam bez větších problému, dolů slézám na mačkách. Sbíhám až k řetězům vedoucí na chatu pod Rysmi a pod ně, vím, že tu bývá málo sněhu. Pod řetězy nasazuji lyže a traverzuji.
Je pořád tma a ve Volovcovém sedle jsem byl pouze jednou v létě. Trasu volím na slepo. Světlo by bodlo.
V sedle jsem před pátou ranní. Tady konečně začíná svítat. Krása a radost z něčeho tak samozřejmého… Obzory se rozšiřují z velikosti kužele čelovky po nekonečno. Daří se mí sjet na lyžích až k Hincovým plesům.
Do Temnosmrečinského sedla to šlape krásně. Podmínky dobré, v hlavě otázka: co mě čeká na druhé straně do Piargovej dolinky? V batohu mám padesátku lano, dolů chci ale slézat.

Svítaní v Temnosmrečinském sedle. Pohled na Chalubinského vrata, směr dalšího postupu
V sedle se okamžitě dívám přes hranu. To slezu to bez slanění! Nastavuji hlavu, znám tyto situace z alpských čtyřtisícovek, kdy často lano nemám vůbec a jiná možnost není. Vybaví se mi vzpomínky na traverz Obergabelhorn – Zinalrothorn. Stav absolutní koncentrace, vnímání sebe sama v prostoru a jistoty svých rozhodnutí. Stav přítomnosti.
Nejtěžší horní úsek mám za sebou, dále sestupuji systémem polic. Sníh stojí za… Řekněme, že není nosný, cepíny nedrží.

Pohled zpět, na sestup z Temnosmrečinského sedla
Konečně se ale dostávám do místa, kde mohu nasadit lyže. Úleva, radost. Pouštím to svahem do Piargovej!! Bezpečný terén. Rock’n’Roll! Užívám si sjezd a polevuji v soustředění…
Zhruba 50 metrů rotačních pohybů po svahu mne rychle vrací do reality.
With your feet in the air and your head on the ground Try this trick and spin it, yeah Your head will collapse And there's nothing in it And you'll ask yourself Where is my mind?
Do Chalubinského vrat pak již vše bez problémů. Z Temnosmrečinského sedla za 37 min. Sjezd k Morskému oku je očistec. Rozježděný a zmrzlý. Možná mě jen slábnou nohy…
Nad okem dávám snídani. Sýr, oříšky, sýr a v 6:20 jdu směrem Černý stav pod Rysmi. Jdu skrz pleso, moc se nedívám, co mám pod lyžemi. Upřeně sleduji výstup do Vyšnej Kamzíčej štrbiny.
Klíčové místo celého přechodu a ty si tu nikdy nebyl! No dobré…

Pohled na výstup do Vyšnej Kamzíčej štrbiny
Docházím pod nástup, nasazuji mačky, těším se! Sníh na dolní polici se boří po pás. Už nevím, proč jsem se těšil…
Utíkam do trav. Ale ty po chvíli končí a je třeba si přiznat, že to bude dřina.
Do Vyšnej Kamzičej štrbiny přicházím „rozbitý jak cikánské hračky”. Ale tak nepřijel jsem se do Tater opalovat, že?
Pohled zpět na výstup do Vyšnej Kamzíčej štrbiny a na sjezd do Spádové.
Sjezd do Spádové dolinky je luxus, jsem tady 8:15. Jarní firn a pevný podklad, pár krátkých oblouků ze sedla a několik dlouhých v dolině. Jak je krásně na světě. Přes ledopád prokličkuji bez sebemenších problémů.
Už mám zase radost! V hlavě mi běží vzpomínky Elka, Simona s Karlem a Gaba, kteří tu dost bojovali. A já mám nejlepší lyžovačku dne tady, ve Spádové! Klíčem je samozřejmě podmínka a zejména čas. Projíždět tady o 3 hodiny později, měl bych asi pořádně sevřené půlky.
Sjezd od Ťažkého plesa je „ťažký” :) Kličkuji lesem do Bielovodské doliny. Míjím horolezecké tábořiště i chatku TANAPu. Pokračuji ve stoupání směr sedlo nad Zeleným. Minulý týden jsem šel ve svahu po pravé straně, teď ale vidím, že se na „hřišti” radikálně změnily podmínky.
Kde byl 7 dní zpět sníh, je zeleno. Všude jen kosovka. Snad to pustí žlabem. U potoka dobírám vodu a dopíjím se! Litr a půl tekutin vystačil od Téryho chatě tak akorát na hraně.
Krátká pauza, horalka do břicha a mažu žlabem, než sníh změkne v poledním slunci.Ve spodní části již přes sněhovou skořápku tryská vodopád. Našlapuji s lehkostí pyrotechnika.
Where is my mind? Way out in the water See it swimmin’
Nad spodním prahem jsou podmínky velmi přijatelné, slyším sice podtékat vodu, ale moc si s tím nelámu hlavu. Mírná apatie z únavy hraje do karet.
Ze sedla do Zelenej Javorovej doliny, není tak dobrý sjezd jako minulý týden. Pořád prašan, ale s jemnou krustou.
Dole u potoka opět dobírám vodu, na 10 min házím nohy nahoru. Nejdelší pauza dne.
Pokračuji směr Čierná Javorová. Je tady stopa a nejen skialpová… Medvědi už evidentně nespí. Hlava je po 12 hodinách celkem salát, a tak nevím, jak bych medvědovi vysvětloval, že jdu na rekord, ať jde z cesty…

Stopy „konkurence” v traverzu do Čierné Javorové doliny
Hang jdu zleva, po pravé straně jdou 3 skialpinisté. Supr, nad hangem mě bude čekat čerstvá stopa. To by si však nesměli dát pauzu. Sníh v odpoledním slunci je kaše. Horní část výstupu do sedla, bez sněhu.
Sjezd z Čierného sedla ke slaňáku nad Brnčálou je asi fajn, po 5000+ výškových metrech, to nedokáži patřičně ocenit.
Slaňák trefuji hladce, dám mačky a jdu ke štandu. Poprvé vytahuji lano (čti 50 metrů pětimilimetrového prusíku), neskutečně se motá, ale nakonec se domluvíme. Slaňuji přes půlloďák do žlabu. Voda hučí ze všech stran. Chci odtud co nejrychleji pryč! Stahuji repku, ale ta se v závěru kousne.
Deset minut naivně zkouším různé pohyby. Vzdávám to, lano tam nechám. Jednou to přijít muselo.
Sjíždím dolů k Brnčále a traverzuji pod Flašku. Začíná se zvedat vítr. Ale ve srovnání s předpovědí, kdy už mělo být zataženo, pořád pohoda.
Pro výstup do Bachledovej štrbiny jsem si nechával dostatek sil. Zaprvé po zkušenostech z minulého týdne, kdy jsem tu bojoval po kolena v prašanu a zadruhé jsem nepočítal, že tady budu tak brzy a myslel jsem, že mne při výstupu dostihne změna počasí. Materiálně i psychicky jsem na tuto možnost připraven. Na vichřici, sněžení, tmu a sníh po kolena.
Místo toho jasná obloha, do tmy daleko a když v Medené kotlině uvidím stopu, jaj to je radosti! Jdu do plných, není na co šetřit! Stehna hoří, lýtka se zapalují…!
V závěrečných 100 metrech jsou tři krátké ledové prahy. Vítr lehce sílí, cloumá unaveným tělem. Nedám se. Kolem 15:00 jsem v Bachledovej štrbině. Už žádné stoupání. Teď už „jen sjezd na Térynku”.

Bachledova štrbina. Poslední sjezd!
Při sjezdu uvolňuji malé sněhové splazy, zastavím, nechám je poodjet, stehna pálí! Vyjíždím ze žlabu. Traverzuji k chatě. Posledních padesát metrů.
Dobíhám k chatě… Vypínám záznam na hodinkách.
Čas 16 hodin 25 minut! Sám tomu nemohu uvěřit. Sen se splnil. (O)kruh se uzavřel. Všechno je stejné jako když jsem startoval, ale jinak.
Hory jsou někde na polovině cesty do ráje…
Věnováno Simonovi Kolajovi a Václavu Tichavskému. Za to, že jste na mě seshora dávali pozor…
Poděkování:
Rodině a kamarádům za věčnou podporu!
Elkovi, Martinovi, Majovi i Štefkovi z Téryho chaty za skvělé zázemí pro přípravu i za fantastické přivítání. Viktorovi Kořízkovi za to, co mne v horách naučil. Tomášovi v Sunsportu a Dynafitu za podporu.
