Simply Beautiful

Počasí se dále vyvíjí... Špatným směrem!

Začíná hustě sněžit, fouká vítr a ze skal nad námi padají drobné prachové laviny. Za skalní barieru do závěrečných délek v ledu se nedostaneme ani náhodou. Musíme hledat místo, kde přečkáme noc. Máme na výběr. Možnosti jsou špatný nebo velmi špatný. Vítr sílí a nám začíná byt jasný, že se musíme někde přišpendlit. Nezbývá než vzít velmi špatný. Visíme v jištění a pod palbou prachových lavin sekáme cepíny do ledu s cílem vytvořit plošinu na sezení. Za 20 minut sekání máme 5 centimetrů roviny a narážíme na skálu. Jdeme níže, kopeme do hloubky 10 centimetrů a zase skála. Je jasný, že jsme v kaši. Po dvou hodinách budujeme horizontální prostor o půdorysu 20 x 100 centimetrů.

Věšíme stan a sebe do jištění. Opřeni hlavami o sebe se snažíme uvelebit. Je to třeba, možná tu budeme několik dní. Plachta od stanu jde přes mou hlavu tak těsně, že hlavu musím mít vykloněnou do strany. Křeč do krku ale naštěstí po 3 hodinách přejde.

První prachová lavina řeší můj prostor k sezení. Za záda mi vysype pytel sněhu, takže lavice na sezení je ta tam.

Hlavy u sebe a dýcháme malým otvorem v plachtě od stanu, když tedy zrovna neletí prach sněhu – to je pak je lepší nedýchat.

Od rána půl litr tekutin, člověk by se i napil, tak snad se vítr utiší a ráno vodu rozvaříme. Jistého tady není nic.

Plachta stanu ojíněná centimetrem jinovatky je napnutá přes spacák – vytlačuje z něj tak vzduch potřebný k izolaci. Nacházím tak jednu z mála jistot a to, že na nohy mi horko nebude.

Následuje nekonečných 16 hodin. Šestnáct hodin, kdy člověk nemůže ničím pohnout, nemůže se napít, nedá se pořádně nadechnout. Jen pracovat se svou psychikou, se svou hlavou.

Nikdy nezapomenu moment, kdy se kolem třetí ráno počasí na chvíli zklidní a při rozepnutí zipu od našeho zavěšeného pytle vidím vrcholy Himálaje pod hvězdnou oblohou někde ze závěsu ve stěně.

Ráno se nakonec počasí umoudří, vařím sníh a první doušky vody odlepují jazyk přilepený pro suchost sliznice na patro. Všechno je mokré a venku je strašná kosa. Minus 20 °C a méně. Pobalit náš pytel na odpadky à la stan, ve které jsme přečkali noc, a vydat se k dalšímu pohybu, zabere přes dvě hodiny.

Traverzujeme pod klíčové délky. Rozhýbat tělo je porod. Spánek byl u mě něco mezi nula až třiceti minutami.

Následují ony klíčové délky. Na prvním leze Marouš, tlačím jej vzhůru i očima. Je technický lepší lezec a já mám zas v batohu přeci jen nějaké věci navíc. Na pokyn „jistím“ se snažím lézt co nejrychleji vzhůru, abychom hlavně dnes v noci nemuseli zase někde viset. Mára neskutečně přelézá délky v kamenolomu. S příchodem lehčích délek tahám já. Za skalní barierou následuje hřeben s tvrdým vodním ledem. Počasí jde tam, kam včera…

Do kytek! Silně fouká a my jsme zase prošití jako prošívaná deka. To už jsem na tomhle výletu zažil. Bojujeme! Potřebujeme do tmy místo umožňující nám ani ne přespat, ale přežít.

Vidím trhlinu v ledové stěně – nejsme v Alpách, takže je to velké štěstí! Skáču do ní po hlavě a dobírám Marouše, druhou rukou stavím stan. Na sobě veškeré oblečení a vidina spásy v podobě mokrého spacáku je přeci jen trochu mlhavá. Zalézáme do stanu a spacáků, uběhne hodina, než se tělo trochu prohřeje a my dokážeme vařit sníh pro vodu a jídlo.

Pak upadáme do kómatu, tedy spánku. Víme, že zítra musíme přes vrchol a co nejvíc dolů, neb Alenka píše, že počasí se bude dramaticky měnit. To tady znamená jenom k horšímu. Motivace pro následující den by byla, tak dobrou.

Ranní rituály. Tělo už je z kalorického deficitu v permanentním třesu, přesto po třech hodinách stojíme na vrcholu. Pět minut a úprkem vprk, žádné pocity úlevy, nic. Jen myšlenky na zbabělý útěk.

Zahajujeme sestup. Cíl dostat se dnes co nejníže! Jednoduchý. Prvních pár metrů mi dává naději, že terén nebude tak těžký, něco jako „na večeři jsme dole“. Po 100 metrech se terén zlomí a vracím se do reality, která zabere několik následujících hodin. Sestup komplikovaným hřebenem plným převějí a příkrých traverzů v ledu. Navázaní na jedno lano, bez jištění mezi námi, které by dávalo alespoň kapku naivní naděje.

První hodiny trávíme konstantním couváním ledových svahů na čtyřech končetinách a v absolutní koncentraci. Za chybu se tady platí cena nejvyšší.

Bojujeme, tlačíme vyčerpaná těla na limit. Od Alenky víme, že dnešek je posledním dnem s šancí na sestup. Představa dalších dnů ve stanu, ve vichřici a s mokrými věcmi, bez jídla a s omezeným množstvím plynu na rozvaření sněhu, tedy vody, nás zvedá ze země.

Po dalších x hodinách se dostáváme ze sněhového hřebene na skalní. Za posledních paprsků slunce se snažíme dobojovat na dno údolí. Před příchodem tmy. Tmy znemožňující orientaci v terénu.

Daří se! K Teehouse (primitivní chata, která je však pro nás v kontrastu předešlých dnů symbolem absolutního luxusu), je to stále několik hodin chůze. Potácíme se v delirijním stavu suťovými svahy navigováni hodinkami. V paměti zůstávají pouze střípky.

Ve 22:00 otevírám dveře primitivní kamenné boudy.

Obětí s Márou, Pavlem a nosiči.

Přichází emoce, úleva a radost!

Teplo, světlo, voda, jídlo, bezpečí. Více k pocitu absolutního štěstí netřeba!

Nikdy jsem nezdolal, vždy mi bylo umožněno. V životě se učíme z vlastních chyb nebo zkušenosti druhých. Díky Marouši!

A příběh o tom, jak jsem za vichřice a sněžení dva dny bojoval z pod hory na letiště do Lukly, abych stihl letadlo a následně pacienty v ČR, zas jindy.

Příběh výstupu můžete také níže shlédnout ve filmu Tomáše Galáska.

Poděkování patří Martinovi Stolárikovi z redakce Montany za pomoc a úpravu textu.